An old-fashioned map of the world

Trendy

Záleží ještě vůbec na tom, kde pracujeme?

Reading Time: 3 minutes

Mnoho firem dnes svou činnost provozuje v digitálním světě, a tak vlastně čím dál méně záleží na tom, kde pracujeme, vzkazuje futurolog a vyznavač kočovného způsobu života Ben Hammersley z kanceláře kdesi ve světě.

 

Když jsme ještě měli stroje, měli jsme to jednodušší. Stroj je něco, do čeho můžete vrazit a kopnout. Hmatatelné hřmotné těleso, které lze jen sotva ignorovat. Pokud řídíte firmu, která něco vyrábí, ohýbá plechy, obrábí dřevo nebo třeba lisuje plastové díly, stroje dozajista máte. Velké, rozložité věci, které potřebují určitý prostor. A nepochybně na ně máte i továrnu – místo, bod na planetě, kde se mohou pevně rozkročit, opřít a chrlit další věci. Máte provozovnu… a s provozovnou je život snazší a přehlednější.

Potíž je v tom, že stroje už jsou v současné době tak trochu passé. Protože spousta z nás se dnes při práci opírá spíš zlehka do kláves než plnou silou do plechových plátů. A tak se neodbytně nabízí otázka, jestli k tomu skutečně potřebujeme konkrétní, vyhrazené místo. Každý, kdo investoval do špičkové zdravotní židle nebo kvalitního stolu pro práci vestoje, případně ultramoderní sestavy tří monitorů, vám rád potvrdí, že pracovní výbava, která se nevejde do jedné tašky, má své výhody. Jenže to mluvíme o ergonomii, ne o nepostradatelných výrobních zdrojích. A to je přece jen něco jiného.

V cloudu

Přichází éra, kdy se duševní práce bude odehrávat plně prostřednictvím sítí, a s ní i logická potřeba přehodnotit, jestli má smysl, aby firmy stále splňovaly tradiční náležitosti. V první řadě požadavek na sídlo. Kupříkladu moje společnost musí mít poštovní adresu, aby si banky a úřady mohly vyplnit příslušnou kolonku ve své databázi. To je doslova a do písmene jediný důvod. Žádné obálky mi nechodí, veškerou korespondenci vyřizuji elektronicky. Neprodávám žádné fyzické zboží, takže nemám skladové zásoby ani výrobky, které bych expedoval. A kdyby si na mě nakrásně v přímém televizním přenosu vyšlápli agenti tajné služby ve slušivých větrovkách v naději, že si ode mne odnesou krabice plné důkazů o obrovském mezinárodním podvodu, ve vysílání by nastala trapná proluka, protože by si všechny materiály museli nejprve vytisknout. Nemám totiž žádnou registraturu s šanony. A mezi námi, nemám ani tiskárnu.

Všechny mé pracovní nástroje jsou digitální, a dokonce ani nejsem schopen jasně uvést, kde jsou moje data. Tak například můj e-mail hostuje cloud společnosti Google, která ovšem data sdílí na svá zařízení v datových centrech po celém světě. Informace navíc nezůstávají na jednom místě: když se ke svému e-mailu ve službě Gmail budete nějakou dobu přihlašovat ze stejné země, systém společnosti Google vaše údaje přesune do datacentra, které je vám geograficky nejblíž. Jenže to dělá automaticky, bez jakékoli přesné evidence. Ptát se společnosti Google, kde, v kterých konkrétních zařízeních, jsou vaše údaje, je jako ptát se oblohy, kde je počasí: přece všude.

Klíč s přívěskem s motivem zeměkoule

V moderním, digitálním světě můžeme pracovat vlastně kdekoli.

 

Konec vzdálenosti

V tomto kontextu tedy vyvstávají zajímavé otázky týkající se vlastní podstaty firem. Je-li sídlo jen formální záležitost existující proto, aby se nasytila databáze, záleží vůbec na tom, kde je? Z mého pohledu a z pohledu čím dál větší skupiny podnikatelů nikoli. Moje firma čítá jednoho Angličana žijícího v Los Angeles, několik zaměstnanců pracujících z Číny, Nového Zélandu a Thajska a dva kolegy, jejichž letošním působištěm si nejsem zcela jist, ale kteří bývají vzhůru přibližně v době, kdy je den v Singapuru – a nesídlí v žádné ze jmenovaných zemí.

Právně sídlí v Estonsku, pobaltském státě s nejpropracovanější digitální infrastrukturou na světě. Estonská státní správa je kompletně online, vše se vyřizuje pomocí identifikační karty s čipem, která zajišťuje velmi bezpečné šifrování a kterou země v posledních několika letech nabízí také e-rezidentům ze všech koutů světa. S estonskou identifikační kartou si můžete založit společnost v Evropské unii, otevřít firemní bankovní účet, podnikat a odvádět daně odkudkoli na planetě. V Estonsku jsem byl celkem dvakrát – je to hezká země a její návštěvu doporučuji, hlavně na jaře –, ale kvůli firmě jsem tam nemusel.

Žádné místní vazby

Na konci 90. let 20. století, kdy se schylovalo k digitální revoluci, se jako jedna z klíčových frází internetového dogmatu ujalo spojení „konec vzdálenosti“ vycházející z představy, že se lidé budou sdružovat do zájmových skupin bez ohledu na národnost a místo, kde žijí, a národnost a místo tedy pozbudou významu.

Další vývoj potvrdil, že druhá část této teorie byla mylná. Ta první dnes ale platí víc než kdy dříve. Sídla firem naprosto nejsou místně vázána na lidi, kteří pro ně pracují, a tito lidé zase naprosto nejsou vázáni na pracovní nástroje, které k práci využívají. Kdybych si notebook, na němž teď píšu, v příští minutě polil kávou, díky cloudovým službám a úložištím bych mohl mít nový, zprovozněný a totožný s tím původním, jakmile by otevřely obchody. Takže si zákonitě musím položit metafyzickou otázku, kde je můj počítač, ačkoli ho právě teď zřetelně cítím na kolenou.

Přestože tedy musím mít adresu, ve skutečnosti potřebuji úplně jiné věci. Místa, kam mohu jít, kde si mohu sednout, setkávat se s lidmi a diskutovat, kde servírují kávu a mají internetové připojení. Ta jsou pro mě velmi důležitá. Dál samozřejmě potřebuji e-mailovou adresu a možná i telefonní číslo, kvůli lidem, kteří jsou tak výstřední, že ještě v roce 2018 telefonují. Ovšem stálá firemní adresa mi dnes připadá jako poslední, nepotřebný přežitek z 20. století. Když nemáme stroje, proč musíme uvádět, kde je přechováváme?

 


Ben Hammersley je britský internetový technolog, novinář, spisovatel a moderátor žijící v Londýně.